Několik slov :-) abyste mě poznali...

Takže, já jsme začal ve svých 14 letech studovat na učňáku obor kuchař číšník, a protože jsem se na základce moc neučil, tak jsem skoro ani neměl jinou možnost. Komenského slova škola hrou, jsem si vzal k srdci možná až moc a základku jsem si jen užíval. A vlastně toho ani nelituju.

Ale na intru to už byla jiná káva. 14 dní ve škole a 14 dní na praxi ve vývařovně, kde jsme denně vařili 1500 jídel. Po škole hned na „Kačák“ (rybník), kde byl stánek a už jsme klopili jedno pívko za druhým. A začalo to útíkat. Střídačka praxe a školy se proměnila ve stereotyp, a když už jsem si říkal, že to tady asi ty 3 roky nevydržím, tak někoho osvítil Duch svatý a přeložili mě na praxi na horskou chatu jménem Jana  ve Velké Úpě v Krkonoších (toho času jsem bydlel s moji milovanou maminkou v Peci pod Sněžkou).

Tam jsem se potkal se spolužákem ze základky a jako učeň na zkušenou tam se mnou šel ještě jeden spolužák. Stala se z nás super parta, a za to co jsem se tam naučil, za to budu vždycky rád, tedy poctivě přistupovat k lidem i k práci. Ten pocit si pamatuju jako teď -když dostanete za odvedenou práci peníze, ale né nějakou almužnu, ale to co si opravdu zasloužíte. To je nezapomenutelný pocit. Bylo to fakt super, ráno frťana, večer frťana a po večeři na diskotéku. A tak to bylo do kola. V 17, když jsem končil učňák, jsem si samozřejmě myslel, že všechno umím a Krkonoše mně začaly být malé. Přesvědčil jsem rodiče (maminku), abychom se přestěhovali do Prahy. Tam pro mě bude více příležitostí a hlavně klubů. Co si budem povídat, klub Sluníčko byl v nejlepších letech a Radost jakbysmet. Sehnal jsem si v Praze nástavbu s maturitou a mamka pro nás sehnala byt. Škola byla ve stejném oboru, jaký jsem doposud studoval a také byla soukromá :-). Dojížděl jsem z Barrandova na Háje a bylo to prostě super. Moje první práce byla v již zmiňovaném Sluníčku. Co vám mám vyprávět, zasvěcení ví a ti, kdo neví, tak těm to vysvětlím osobně. Vydržel jsem tam asi měsíc, protože jsem začal vydělávat tolik peněz, že jsem musel odejít. Nebylo mi ještě ani 18 a mým kolegům, otřelým čtyřicátníkům, kteří znali bolševické finty barmanské, jsem bral kšeft. Odcházet každé ráno s 2 roštěnkama, řádně zhulenej a s trojčičkou v kapse,  byl super pocit.

Jakmile jsem se dostal do velkého světa - sex, drogy a rock and roll, tak jsem hned věděl, že nemůžu zůstat zavřenej v kuchyni nějakého hotelu. Po matuře jsem se dostal na vysokou školu hotelovou. K tomu jsem pracoval u Paráka, stavěl pódia pro koncerty a podílel jsem se na pořádání módních přehlídek. A kde jsem měl začít? No, někdo jezdí za štěstím do Holywoodu a já už jsem bydlel na Barrandově, tak jsem se rozjel do ateliérů sehnat nějakou tu práci runnera u filmu nebo v televizi. Myslel jsem si, jak na ně zaválím německy, protože jsem měl němčinu nacvičenou z Krkonoš, ale opak byl pravdou. „Jo tak, vy, Honzo, neumíte Anglicky, hm, hm, to bude problém“. My točíme samé americké filmy a reklamy a bez angličtiny, to se tady nechytnente. Byl jsem  tak trochu naštvanej, tak já se snažím makat a nesedět doma, ale protože teď právě je v kurzu Angličtina, tak nedostanu vysněnou práci!? Na jazyky jsem byl vždycky trochu levej, já jsem levej na všechno, ale na jazyky zvlášť, Kde se nejlépe naučit jazyk? Zkoušel jsem najít nějaké kempy v Americe, kurzy v Anglii, ale bylo to všechno takové na houby. Maximálně 2 - 3 měsíce, to je prostě málo, za tak krátkou dobu se člověk nic nenaučí. Evropa mi na to byla prostě malá a zaprdlá. Tak jsem si řekl, že nejlépe se anglicky naučím v Austrálii. Je to nejdál, nikdo nepočítá s tím, že by tam jel jen tak na víkend a pak rychle domů. No, já jsem tam zůstal skoro 3 roky. A tam se to celé rozběhlo. Půl roku mě učili Angličtinu, práci jsem sehnal 4. den po příletu, a to jsem uměl jen počítat do 10 a říci „I am looking for a job“ :-). Když jsem se naučil trochu mluvit a našetřil jsem nějaké ty dolárky, tak jsem si zaplatil roční filmový kurz. Byl fajn, ale nebudu Vám mazat med kolem huby. Byl to takovej ten kurz, na kterém si majitelé školy namastí kapsy a nic z toho není. Chodili tam takový looseři jako já v domnění, že jsou studenti prestižní filmové školy... Ale tak úplně na prd to zas nebylo, protože jsem tam sehnal kontakt na člověka, který chtěl pomoct při natáčení absolvenského filmu. Jo, je to tak, já jsem se ve finále opravdu dostal do Australské filmové školy. To byla teprve praxe, sice zadarmo, ale konečně jsem dělal to, co mě bavilo. Jako asistent jsem si prošel skrz několik filmových departmentů. Jenže, byl jsem cizinec a také mi chyběla rodina, ono po 2,5 letech v cizině se Vám trochu začne stýskat. Bylo mi 21 a rozhodl jsem se, že se vrátím do Čech, abych trochu pozvedl tu Českou ekonomiku, checht. Cestou zpět jsem si jen tak mimoděk ještě procestoval USA, abych se podíval ještě na další kontinent a konečně i do toho HOLYWOODU - ale doma je doma a to bez debat. Je to opravdu tak. Čechy jsou prostě nádherný. S prací to je trochu horší, ne že by nebyla nádherná, ale je tu opravdu těžké sehnat práci, která vás bude bavit.

Po třech letech strávených v Austrálii jsem to měl na Barrandově snažší, alespoň jsem si to ze začátku myslel. Chvilku jsem překládal u filmu s mojí lámavou angličtinou, pak jsem pomáhal pří nátáčení několika reklam jako runner a asi půl roku jsem pracoval jako osvětlovač. No, co vá mám povídat, bylo to od devíti k pěti a žádná pořádná práce. Tak jsem si řekl, že mě více baví ten business, než sedět celý den na place kvůli 2 záběrům, které se pak ve finále stejně vystřihnou. Rozhodl jsem se skloubit trochu toho businessu a umění dohromady. Tím, že jsem nikdy neuměl namalovat ani sluníčko, jsem vždy obdivoval, když někdo uměl něco nakreslit, vyfotit nebo prostě něco kreativního vymyslet. Takoví lidé mě vždy fascinovali a proto jsem se rozhodl ve svých 21 letech po všech těch peripetiích s prací u filmu, že se vrhnu do podobné branže a začnu pracovat v reklamě. Ano, rozeslal jsme asi 150 tisíc e-mailů, až se nakonec ozvala jedna menší agentura. Plácli jsme si a já začal pracovat jako produkční. O filmu jsem sice něco věděl, ale o polygrafii jsem neměl ani ánung. Tak mě to tam všechno naučili a já jsme byl konečně spokojenej, že mám práci, kterou jsem poslední roky hledal. Pracovat v reklamě je těžký, ale není to v žádném případě těžší než pracovat jako doktor nebo třeba jaderný fyzik, je to práce jako každá jiná, ale někdy vám z těch klientských výmyslů šediví vlasy. Co dodat. V mále agentuře se dostanete ke všemu, je to super pocit, chvilku vymýšlíte s grafikem jak vyfotíte nejlíp rozkrojené jablko a pak už v lednu sháníte kraslice a zajíčky jako velikonoční dekoraci. Po 6 letech jem si řekl, že je čas na změnu. Chtěl jsem dál a to se mi taky naštěstí povedlo. Dostal jsem se do jedné z nejuznávanějších agentur jak v Čechách, tak i na světě.

Byl to úplně jiný svět, než ve kterém jsem doteď žil. To bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval a za čím jsem si šel. Velká agentura s velkým renomé. Všechno, co jsem se do té doby naučil, se mi najednou scelilo do jednotné formy. Nebylo to lehké, musel jsme se naučit více pracovat v týmu, řídit se pravidly a uvědomit si, že se člověk nachází mezi lidmi, kteří jsou vybaveni dovednostmi, o kterých se mi jen zdálo a které se budu moci od těchto lidí naučit. Briefing, brainstorming, timing, budgeting, of-lining, on-lining, sound a dead line. Je toho dost a vůbec to nezní česky, ale on si na to člověk zvykne. Musím říci, že až zde jsem si pořádně uvědomil, co je reklama. Od začátku jsem se věnoval retailu. Někdo by mohl říci, že jsem to dělal proto, že jsem prostě neměl na to dělat lepší klienty, ale mě to opravdu bavilo a stále baví. Měl jsem možnost pracovat i s jinými klienty, ale pravdou je, že by se člověk měl držet toho co mu jde nejlépe. Skoro 3 roky jsem se věnoval jednomu z největších retailerů v České Republice a šlo to celkem fajn. Tým se kterým jsem pracoval byl tím nejlepším, co mě mohlo v práci potkat - hodný a vstřícný šéf, který Vám pomůže se vším, co potřebujete, a lidi ve Vašem týmu jsou tak fajn, že s nima ve finále trávíte i svůj osobní čas. Tomu se říká, že vás práce opravdu baví…

Za těch 10 let, které jsem věnoval této branži nelituji ani jednoho dne, ani jednoho víkendu, ani jedné noci, kterou jsem strávil právě prací v reklamě. I kdybych mohl změnit rohodnutí, tak bych nic neměnil a šel bych stejnou cestou. Jedině kdybych neměl tak volšový ruce,  asi bych šel na automechanika a otevřel si servis na Volva :-)

Co teď a co potom: Pracovat sám na sebe a shánět si kšefty není jednoduché a je to třeba brát s patřičným respektem!